V šedesátých letech zřetelně poklesla knižní produkce exilových nakladatelství, na což soudobá exilová kritika reagovala tak, že svou pozornost přesunula k beletrii vycházející v oficiálních domácích nakladatelstvích. Exilová kritika byla sice na rozdíl od té domácí v přímém kontaktu s aktuálním vývojem světové literatury, z vlastní zkušenosti však neznala podmínky, v nichž tvořili domácí autoři (a v nichž domácí nakladatelé připravovali jejich nové knihy k vydání). To jí na jedné straně umožnilo vidět novinky české beletrie ve světových souvislostech, na druhé straně se však často ocitala zcela mimo komunikační osu (a komunikační kódy) spisovatelů a adresátů jejich děl. Autor studie objasňuje personální situaci exilové kritiky šedesátých let, její hodnotová kritéria a složitý vztah k domácímu vývoji, pomalu mířícímu k tzv. pražskému jaru 1968.
During the 1960s émigré publishers book output fell markedly, which contemporary émigré critics responded to by shifting their attention to fiction published by official domestic publishers. Although émigré critics, as opposed to those at home, were in direct contact with current developments in world literature, they did not know the conditions under which Czechoslovak authors were working (and in which Czechoslovak publishers were preparing their new books for publication) from their own experience. On the one hand this enabled them to see new Czech fiction in its worldwide context, but then again they often found themselves entirely outside the readers’ and writers’ communication axis (and communication codes). The author of this study clarifies the personnel situation in 1960s émigré criticism, its value criteria and complex relations with the developments at home that were slowly moving towards the Prague Spring in 1968.